Využívání dešťových vod

  1. Úvod

Srážky – především déšť a sníh – jsou v České republice jediným zdrojem vody. Se zvyšující se zastavěností a se změnami v krajině stále větší podíl srážek odtéká jako povrchový odtok do toků. Pokud se potvrdí hypotéza o změně klimatu nebo budou jen suchá a horká léta, bude tato voda chybět – v krajině, jako zdroj pro vegetaci, jako voda pitná nebo jako voda základního odtoku v tocích. Využití nebo transformaci srážkové vody znaly už starověké civilizace, naši prarodiče ji využívali běžně a prozíravější z nás ji využívají i v současnosti. Pokud máme mít dostatek vody (nebo nemít její nedostatek) musíme změnit pohled na srážkovou jako na něco „překážejícího“ a uvědomit si její základní význam v hydrologickém cyklu.

 

  1. Holistický přístup k vodě

Snaha české legislativy o striktní definování vody vyskytující se na zemském povrchu za různých okolností vede k roztříštěnému a oddělenému vnímání jednotlivých složek koloběhu vody. Holismus je filozofický směr uplatňovaný především v biologii zdůrazňující celostnost a pokládající celek za něco vyššího než souhrn částí (Kraus, J, 2009). Vzhledem k zvyšujícím se nárokům na spotřebu vody je holistický přístup ke zdrojům vody nutný. Veřejnost jen velmi neochotně akceptuje tu skutečnost, že pro objem vody v prostředí – krajině opravdu platí jednak to, že jde o koloběh vody a současně platí zákon zachování hmoty. V rámci různých lidských činností např. rozšiřování orné půdy meliorováním podmáčených ploch, protipovodňová ochrana, získávání pitné vody, odvádění srážkové vody dochází postupně k „vyhánění“ vody z krajiny. Tím narůstá aridita prostředí. Tento negativní trend se dále umocňuje i snižováním množství trvalé vegetace v krajině na úkor „holé“ půdy nebo zpevněných ploch. Velká část měst jsou pouze betonové „pouště“.

V rámci koloběhu vody je nutné uvažovat s výrazným antropogenním ovlivněním. Například v důsledku utužování půdy – podorniční vrstvy – dochází k zvyšování hypodermického odtoku na úkor infiltrace srážkové vody na hladinu podzemní vody. V rámci vodohospodářských úprav dochází často k oddělení podzemní a povrchové vody tak, že povrchová voda je vedena v nepropustném korytu a tak zaniká jeho původní funkce erozní báze (zóny odvodnění) pro podzemní vodu. Následně je pak nutné řešit nákladné odvodnění území přečerpáváním podzemní vody do toků. Jako příklad lze uvést soutokovou oblast Svratky, Jihlavy a Dyje severně od Novomlýnských nádrží.

Zdrojem vody v oblasti střední Evropy jsou pouze srážky. Na území České republiky se nachází hranice tři úmoří, veškerá srážková voda v závislosti na oblasti, nad kterou srážka proběhne, rychleji nebo pomaleji z území České republiky odteče. Rychlost odtoku srážkové vody z krajiny je dána jednak přírodními poměry lokality, především charakterem horninového prostředí a morfologií terénu a dále pak antropogenně podmíněnými poměry, především nakládáním s půdou (orná, louky, lesy), podílem zastavění území, existencí zpevněných ploch, melioracemi. Na oběhu vody se podílí ta část srážkové vody, která se nevypaří. Podíl srážek, které tvoří odtok, je tedy významně rozdílný v teplém, vegetačním období roku a studeném, mimovegetačním období roku. Doba, po kterou se daná srážka podílí na koloběhu vody na daném území, závisí na tom, zda se srážka transformuje na povrchovou vodu nebo na vodu podzemní. U povrchové vody jde o dny až týdny, u podzemní vody o měsíce až desítky let (Novotná, J., 2010).